Culture, Life

MOMENT BYTÍ

Duben 24, 2017

Ráda všem okolo říkám staré známé „Všechno jde, když se chce.“ a ještě mé oblíbenější „Když to nezkusíš, nic se nedozvíš.“ Cha. Jenže pak když to mám aplikovat na sebe… no, to už taková sláva není. Vlastně, mám-li být upřímná, má potřeba kladného hodnocení od okolí mi často nedovolí překročit onu hranici „nespoutanosti a kreativity“ a já zůstávám uvězněná za pomyslným plotem. 

V životě nám všem včetně mě chybí spousta věcí (a nemluvím teď o té misce ve tvaru České republiky od Velčovského ani cestě k jezeru Titicaca, které leží kdesi v horách Peru). Faktem je, že postrádám „práci rukama“, pod kterými by mi vznikalo něco… něco hodnotného, ne nutně trvalého, ale něco kreativního a u jehož tvorby bych mohla poslouchat třeba Agnes Obel a naprosto vypnout. Zažít ten pocit čisté hlavy, pohybujících se prstů nejen po klávesnici počítače a radosti z práce. Do pomyslného balíčku bych mohla taky přidat cestu „do neznáma“ a potřebu „ponořit ruce do hlíny“ a něco si zasadit.

No a pak tu jsou náhody, kdy se všechno spojí. Jeden večer se rozhodnu a druhý den ráno už stojím na nádraží, v ruce lístek směr Tábor a knihkupectví Baobab – plné krásně ilustrovaných knížek (taky jste měli v poslední době chuť, koupit si někdy nějakou dětskou beletrii? Já teda celý víkend!?) a workshop s milou ilustrátorkou Evou Volfovou. Hm, že by osud?

PS.: nedělní návštěva OBI přinesla proutěný košík plný bylinek a květin. Takže možná i ta hlína bude.

Tady to bylo hipster ještě před tím, než to začlo být moderní. 

Co vám tady a teď chybí? Jak definujete „štěstí z okamžiku“ a co je vaše pomyslná hranice? 

Děkuji Aničce za pozvání, za odpočinek, za radost z momentu „bytí“ a zase trochu jiný víkend, který má místo v krabičce „nezapomenutelné zážitky“. 

Díky. 

S úsměvem, Karo

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply