Coffee with, Culture, Fashion, Life

Coffee with: Asijatka

Leden 5, 2019

Z rozhovoru s Do Thu Trang jsem měla pocit, jako bych ji znala opravdu dlouho. A nejsem daleko od pravdy – její články z blogu Asi.jatka, za které byla mimo jiné oceněna Novinářskou křepelkou, otevírám s velkou oblibou již několikátým rokem. Možná je vám její obličej povědomý z českých médií, která si ji zvou k rozhovorům o česko-vietnamském soužití. Mě ale zajímalo, jaká je ona sama – co jí dělá radost, zda-li je ambiciózní a jak oslaví Vánoce. 

Za týden touto dobou budou Vánoce a české rodiny usednou ke štědrovečerní tabuli. Jak prožíváš Vánoce ty a tvá rodina?

Vyrůstala v české rodině, na vesnici, protože rodiče prodávali celý den na tržnici. Společně s nimi jsem slavila každý rok i klasické české Vánoce. Nyní, když už jsem dospělá, máme s rodiči tradici, že na čtyřiadvacátého odjíždíme k té mé české rodině. Dáváme si tam výborný domácí bramborový salát s vepřovým řízkem nebo kaprem.

V poslední době se zajímám víc o to, jak si udělat vánoční atmosféru u sebe doma – učím se plést adventní věnce a přemýšlím, že bych příští rok zkusila sama něco drobného upéct.

Vyrůstala jsi v západních Čechách, na Tachovsku, chodila tam do školy. Zajímalo by mě, jestli ses někdy setkala se šikanou?

Pamatuji si, že nás ve školce bylo asi dvacet dětí, z toho tři Vietnamky. Tam nás kolektiv docela vzal, protože v okolí žilo hodně Vietnamců. Vím, že na základce byly momenty, kdy padly rasistický poznámky, většinou od holek. Vzájemně jsme soutěžily, kdo bude lepší v učení a trochu na sebe žárlily.  Ale naštěstí jsem se nikdy nesetkala s fyzickou šikanou.

Vím, že spoustu vietnamských dětí vychovávají české “tety”. Měla jsi taky nějakou?

Vyrůstala jsem v české rodině – celý týden jsem přespávala u nich a na víkendy jezdila domů za rodiči. Ti chtěli, abych se co nejrychleji integrovala a naučila česky.

Ale pak je i možnost, že děti chodí k “babičkám nebo tetičkám” párkrát do týdne a večer si je rodiče berou domů. Vše se děje na základě osobních konexí a domluvy. Tyto “babičky a tetičky” jsou paní v domácnosti nebo na mateřské.

Nyní už jich tolik není, protože naše generace dospěla a o naše děti se mohou starat prarodiče – naši vietnamští rodiče. Rodiny si také dávají větší pozor, aby vietnamské děti nezapomněly své kořeny a jazyk.

S tím souvisí i má další otázka: hráli si s tebou rodiče a trávili společný čas?

Vůbec. Nemáme žádné rodinné fotky, možná jednu dvě z dovolené, když naši jednou zavřeli krám a jeli jsme podívat do Varů. Z mé strany vůči nim existuje jazyková bariéra (vietnamsky umím hodně špatně) a moje (první a půltá, tedy narozeni ve Vietnamu a vyrůstající tady) generace také často naráží na to, že si s rodiči o určitých věcech prostě nemůže povídat, protože je nikdy nepochopí.

Pracovala jsi v IBM jako happines manager – zajímá mě, co dělá tebe samotnou šťastnou?

Myslím si, že jsem se primárně narodila jako šťastné dítě; když mě naši dělali, tak se u toho hodně usmívali (smích).

Mě dělá šťastnou to, že chci vést a vedu klidný život. Že mám svobodu se v životě rozhodnout, kvůli čemu se budu naštvávat, kvůli čemu budu smutná nebo naopak šťastná.

To máš jako s negativními lidmi. Když máš kolem sebe lidi, kteří tě stahují emocionálně dolů, tak tvoje volba je se s nimi nestýkat, anebo si to to s nimi pro jednou pročistit.

Momentálně dočítám knížku, která se jmenuje The Subtle Art of Not Giving a Fuck. Myslím, že by si ji měl přečíst každý, kdo se v životě, s prominutím, posírá, což je to, co ho činí nešťastným. Jednu z myšlenek, kterou bych vyzdvihla je, že máš svobodu si vybírat své životní bitvy, které chceš bojovat a zároveň vědět, že ne vždycky můžeš být šťastná a že i bitvu, která nemusí dopadnout dobře, je záhodno bojovat. Protože štěstí je i o tom, že si něco protrpíš. A je to úplně v pořádku.

Jaký byl tvůj největší fuck-up?

Já danou situaci nikdy nepovažuji za fuck-up. Je pro mě důležité, jak k ní přistoupím. Protože všechny fuck-upy mají nějaký důvod. Zmýlit se je lidský. A ty bys měla vzít zodpovědnost za vše, co se děje v tvém životě, byť to, co se ti děje, nemusí být tvým přímým přičiněním.

Jsi ambiciózní?

Kdysi jsem bývala, ale v posledních třeba čtyřech letech – a souvisí to i s tím, že chci vést klidný život – žádné velké ambice nemám. Chci mít zdravou rodinu. Vím, kolik času a energie sežere, když máš v práci velkou zodpovědnost a velkou kariéru – a to já v žádném případě nechci. Jsem radši, když mohu pomoci tomu, kdo ty velké sny a ambice má a já ho v nich podpořím.

Líbí se mi, že klasické blogové články prokládáš básněmi. Jsou to tvé impulzivní nápady nebo si je píšeš do šuplíku?

V jedenácti jsem psala strašně sofistikované básně, třeba o soše Svobody. Pojezie, neboli poezie nejen o jídle, kterou píši teď, jsou jen drobné úlomky, takové pseudobásně, které podivnou náhodou skončí vždy u jídla…

Máš nějakého oblíbeného autora poezie?

Spíš básnické sbírky – líbil se mi Jacques Prévert: Paroles. A mám hrozně ráda Francoise Villona: Velký a Malý testament.

U jaké filmu jsi naposledy plakala?

Uhm, asi u Harryho Pottera.

Hledala ses někdy v hrdinech filmů nebo knih?

Hrozně se mi líbila Pipi Dlouhá punčocha a hodně ve mně zanechala kniha My děti z Bullerbynu, protože tam dělali velký skopičiny.

Jaké roční období máš v Praze nejradši?

Mám hodně ráda jaro – přelom května a června.

Jezdíš na víkend pryč nebo zůstáváš ve městě? Jak vypadá tvé sobotní ráno?

Většinou jezdím na víkend za našima nebo když už zůstávám v Praze tak buď dlouho spím nebo mám ráda brunch, třeba do karlínské kavárny Můj šálek kávy. Na rychlou kávu chodím do své domovské Ema Espresso Bar. Ale jinak jsem hodně noční sova.

Po jaké materiálně věci toužíš, ale zatím ji nevlastníš?

Mám taková dospělácká přání jako jsou vlastní byt ve skandinávském stylu nebo dospělácká kabelka. Nejsem moc na materiální věci, takže když už něco kupuji, snažím se investovat do nadčasových kvalitních kousků. Kdysi jsem měla takovou obsesi, že jsem nakupovala levné kabelky nebo pásky a měla jich asi tucet; k ničemu mi to nebylo.

Kdo nebo co ovlivnilo tvůj styl oblékání?

Myslím, že největší switch přišel, když jsem se začala oblékat hodně tmavě a jednoduše. A nejvíce mě ovlivnila kamarádka Bára Vilišová, která vlastní obchod Win Win Love s udržitelnou módou.

Co považuješ za základní kousek tvého šatníku?

Černé kalhoty a černý rolák. Miluji tmavě modrou, šedou a černou.

boty / obraz od @nata_artlog / svetr / svíčka / kabelka / propiska / Moleskine diář / song Checklist / kniha Čtyři dohody / olej / Karty proti lidskosti

Blog Inkpotstories se zabývá tématem pomalé módy a udržitelnosti. Jaký vztah k nim máš?

Vážím si lidí, kteří z toho šíleného konzumního koloběhu umí přejít do slow fashion fáze. Když je možnost, tak ráda nakupuji v second-handech. Oblíbila jsem si upcycling, kterému se věnuje třeba právě Win Win Love. Když to finance dovolí, snažím se podporovat české návrháře.

Máš životní moment, který by si chtěla prožít znovu?

Nemám. Prožila jsem ho jednou a je to tak intenzivní moment, že si ho dokážu v hlavě přehrát. Myslím si, že kdybych to prožila ještě jednou, už to nebude vončo.

Jakou nejlepší radu jsi v životě dostala?

Nebrat si věci osobně. Kombinaci nebrat se vážně a nebrat si věci osobně.

Trang můžete sledovat na

You Might Also Like

7 komentářů

  • Reply sarushef Leden 6, 2019 at 10:27 pm

    neskutečně sympatická a inspirativní žena 🙂
    Sarushef blog

    • Reply Trang Leden 7, 2019 at 9:36 pm

      Díky, Sarushef! <3

    • Reply Karolína Leden 16, 2019 at 1:41 pm

      Ahoj, díky za komentář. Mám radost, že se rozhovor líbil 🙂
      K.

  • Reply LifestyleBirdie Leden 9, 2019 at 12:57 pm

    Tak tenhle rozhovor je uplně boží! 🙂 Na blog asi.jatka jsem kdysi narazila, úplně upřímně mě tenkrát nijak neoslovil, ale teda Do vypadá strašně fajn a má za sebou jistě hodně zajímavé zkušenosti a ne uplně jednoduchý život…

    Moc se mi tenhle nápad líbí, Karo! 🙂 Skoro mě mrzí, že jsem na něj nepřišla sama (i když ke mně na blog by se nehodil… 😀 )! 🙂
    LifestyleBirdie

    • Reply Karolína Leden 16, 2019 at 1:42 pm

      Díky! Doufám, že se budou líbit i další články.
      K.

  • Reply Krakešová Leden 15, 2019 at 1:30 pm

    Moc se mi tvůj rozhovor líbí:). Do je hrozně sympatická, jednou jsem jí slyšela na „přednášce, rozhovoru“ a byla děsně fajn. Je inteligetní, introvertní klidná a moc milá. Takový lidi mám nejradši:).

    • Reply Karolína Leden 16, 2019 at 1:39 pm

      Ahoj, moc děkuji. Doufám, že to tak bude i v případě dalších rozhovorů 🙂
      Karo

    Leave a Reply

    This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.