Byla to právě Kristina a její blog Děvče u plotny, který mi před několika lety otevřel cestu ke všemu švédskému – od knih a cestování po skořicové šneky (mimochodem tento recept měl u nás v práci velký úspěch). Její blog je sbírkou těch nejlepších severských dobrot, které se naučila péci nejen při pobytu u tamní rodiny. Na Kristině obdivuji její skromnost, pokoru a cílevědomost, se kterou se vrhá do nejrůznějších projektů – naposledy do vydání vlastní kuchařky. Děkuji, že jsme spolu mohly zajít na kávu. 

Stala ses maminkou – jak tě změnilo mateřství?

Víc, než kdy dřív potřebuji víc jíst a spát, což ale s miminkem úplně nejde. V těhotenství jsem byla velmi aktivní, psala jsem kuchařku a zařizovala její distribuci téměř až do doby než jsem porodila. S miminkem se můj život změnil – poutá veškerou mou pozornost, takže na mě samotnou zbývá velmi málo času; s tím jsem z počátku velmi bojovala. Můj rytmus života je nyní úplně jiný než před porodem.

Zpětně si načítám i různé knihy o mateřství. Velmi mě zaujal titul Prosím spinkej, v němž autorka vysvětluje jak a proč děti spí, že to nedokážou celou noc a že je to úplně v pořádku, časem se to naučí. Teď čtu knihu Koncept kontinua, která vysvětluje, proč by se miminka měla hodně nosit v náručí – aby měla naplněný pocit mateřského bezpečí. To přispívá k tomu, že pak paradoxně nebudou nesamostatná, protože ví, že tam pro ně někde jsem.

Vzpomeneš si na oblíbenou volnočasovou aktivitu v dětství?

Asi do šesti let jsem vyrůstala v kolektivu kluků na malém městě, takže jsme pořád lozili po stromech, dělali výpravy do okolí; panenky pro mě nebyly. Jen babička byla nešťastná, protože jsem měla stále odřená kolena.

Kdy jsi v sobě objevila lásku k vaření?

Asi v patnácti jsem začala zkoušet první recepty u maminky v kuchyni. Nejednalo se o žádné kulinářské umění, učila jsem se a kombinovala recepty s vlastními nápady – tak vznikaly mé první dorty.

Ani teď často nepeču přímo podle jednoho receptu, většinou se hodně inspiruji a měním ho podle surovin, které mám doma k dispozici nebo když si řeknu, že s takovouto obměnou by mohl být výsledek ještě lepší.

Mám ráda kuchařky: cokoli od Lindy Lomelino, Tartine, Recepty z farmářského trhu, díl podzim-zima, kuchařky od Romana Vaňka, The Green Kitchen (a brousím si zuby na jejich knihu Little Green Kitchen).

A sleduji Foodblogy: Call Me Cupcake, Manželé v kuchyni, Kitchenette, Good Eatings, Our Food Stories, Foodlover.cz, Mama Eat Plants

Máš nejoblíbenější recept, ke kterému se vracíš a o kterém víš, že bude mít vždy úspěch?

Asi tartaletky, které zbožňuje můj muž. Já sama mám ráda panacotu, která je velmi snadná na přípravu. Když jsem připravovala kuchařku, pekla jsem pět až sedm sladkých receptů týdně, takže jsem z toho byla docela přeslazená. Vše jsem vždy jen ochutnala, nafotila a poslala dál kamarádům. Nyní, kdy už nepeču tak intenzivně, mám na sladké naopak větší chuť a vracím se k různým receptům na blogu a zkouším, jestli stále dobře fungují. Většinou ale hodně ubírám cukru.

Jak přišel nápad vydat kuchařku?

Už v době, kdy jsem zakládala blog Děvče u plotny (2012), měla jsem dva (v té době docela naivní) naivní sny – vydat kuchařku a mít vlastní podnik. Obojí jsem si splnila: má cukrářská provozovna fungovala dva roky, a letos vyšla kniha. Dlouho jsem si nebyla jistá jejím tématem, pak jsme ale vyrazili na svatební cestu do Švédska a Norska. Tam nás napadlo, že by pro čtenáře mohly být severské dezerty zajímavé. Jsou nenáročné na přípravu a využívají vlastně tytéž suroviny, na jaké jsme u nás zvyklí. Zároveň však chutnají trochu jinak – hlavně díky rozmanitému koření (kardamom a skořice).

„Mám ráda klasickou hudbu, působí na mě klidně a často ji poslouchám u práce, třeba když píšu články na blog a upravuji fotky.“

Co švédského ti v Česku chybí?

Možná některé suroviny. V tamních obchodech jsou běžně dostupná slaná másla, která výborně chutnají na chlebu. Stejně tak tu není běžně k sehnání již zmiňovaný kardamom a perličkový cukr. To jsou malé bílé krystalky, které se dávají na skořicové šneky.

Švédsko je prostě úplně jiná země a Švédové mají odlišnou mentalitu – jsou trochu uzavřenější než my, to mi naopak nechybí. Co ale postrádám, je tamní překrásná příroda.

Studovala jsi švédštinu – co ty a severská literatura potažmo filmy a seriály?

Mám moc ráda detektivky. Dobrých spisovatelů je tam víc, ale mé srdce stejně patří Jo Nesbøvi. Ráda si knížky přečtu i v originále, ale protože švédštinu běžně nepoužívám, část jsem jí už pozapomněla. A tak je fajn, když mám po ruce slovník A pak ještě super detektivní seriál Most (pozn. seriál je pojmenován podle mostu spojujícího dánskou Kodaň a švédské Malmö), ten se mi moc líbil. V rámci svatební cesty jsme po něm dokonce projížděli.

Mezi knihami pro děti mě zaujal spisovatel Ulf Stark. V příbězích se zabývá kontroverzními tématy jako je například smrt. Dětským čtenářům ji přiblíží nenásilnou formou a vysvětlí, že se jedná o něco přirozeného, a ne nutně špatného.

nosítko / parmém / mýdlo / minerální make-up / řetízek / cvičky / kniha / deka / objektiv / láhev na vodu / šaty

Ovlivnil tvůj pobyt ve Švédsku kromě kuchyně i styl oblékání?

Myslím si, že ano. Tehdy jsem tam jela jako au-pair a měla jsem omezená zavazadla. Pozorováním Švédek jsem dospěla k trochu jinému stylu – celý se zjednodušil, naučila jsem se nosit tmavší barvy. Líbilo se mi, že kombinují elegantní oděvy se sportovními, ale výsledek je vždy moc hezký. Spoustu věcí mají tamní ženy z obrovských sekáčů plných vintage kousků, kterých je u nás pomálu.

A jaké oblečení by sis sbalila s sebou na týdenní pobyt ve Švédsku?

Rozhodně teplé boty a bundu. Na cesty si toho však poslední dobou balím velmi málo. Před dvěma lety (správně? ano!) jsme byli s manželem na Seychelách, kde se nám ztratila zavazadla, takže jsme celý týden chodili v jednom tričku. Zjistili jsme, že toho vlastně tolik nepotřebujeme. Následující rok, když jsme byli na Mauriciu, jsme si sbalili jen příruční batoh s tím, že jsme si vše prali a bylo to úplně v pohodě, dokonce jsem ani nevynosila všechno.

Jak si samu sebe představuješ za 40 let? V sedmdesáti?

Že budu babička s dlouhými šedými vlasy svázanými do copu a spoustou vnoučat pobíhajících kolem.

Z příležitostné návštěvy vnímám Brno jako velmi otevřené a příjemné místo k životu pro tamní obyvatele? Máš to také tak?

V Brně se žije skvěle, to je pravda. Rádi bychom se ale přestěhovali do domu se zahradou, abych tam děti mohla jednou vypustit, ony si samy hrály a měly by kolem sebe dostatek prostoru a přírody. Ale jinak je tu spousta akcí, trhů, parků – vždy je kam jít.

Proč by si člověk uměl říct: Dost!

Myslím, že je to důležité pro to, aby se člověk nesložil. Alespoň já bych byla schopná od sebe vyžadovat tolik věcí, že bych je pak nemusela zvládnout. Třeba ve chvíli, když se narodil Jeníček – starala jsem se o něj, ale zároveň jsem chtěla mít doma uklizeno. Pak jsem si ale řekla, že to je jedno, že radši půjdu spát, abych si odpočinula.

Podobné to bylo s mou cukrářskou provozovnou, kterou jsem vedla sama a ačkoli mě to bavilo, tak pracovat pod stresem pro mě bylo velmi náročné. A pak, na svatební cestě, jsme s manželem řešili, jak ji povedeme dál a on navrhl, ať ji prostě zavřeme. V ten okamžik se mi obrovsky ulevilo. Jsem vděčná za tu zkušenost, ale zároveň i za to, že jsem s pečením na zakázku dokázala přestat.

Žádný velký sen, který bych si chtěla splnit, v současnosti nemám. Vše se točí kolem Jeníčka, mého chlapečka A já bych chtěla, aby byl spokojený. Zvažuji další knihu, ale ještě si nejsem úplně jistá jejím tématem. Říkám si, že mi teď nic neuteče.

 

Kristinu můžete sledovat na