Také vás fascinují barevné, drzé, výrazné outfity, které návštěvníci Fashion Weeku každoročně předvádí? Mnoho z nich se však takto oblékne pouze během dnů „svátku módy“. Ne tak Lucie Kratochvílová. Její eklektický styl, v rámci něhož mísí různé vzory a materiály, je na první pohled rozeznatelný; zároveň však zůstává vkusný a s citem pro detail. Než před pár měsíci odešla na mateřskou, věnovala se marketingu ve firmách Seznam, Czech Airlines a Burda. Společně jsme si povídaly o dětských snech, výchově, vztahu s rodiči a českých extrémech v oblékání.

Kde jsi vyrostla? A co dělali tví rodiče? 

Vyrostla jsem v Novém Jičíně. Nedávno jsme se s mladším bráchou přemýšleli, díky čemu jsme oba cílevědomí a spokojení v tom, co děláme. Shodli jsme se, že na nás měli zásadní vliv naši rodiče. Člověk postupem času zjišťuje, že mít stabilní rodinné zázemí není úplnou samozřejmostí. Pro mé rodiče byla rodina všechno – věnovali nám spoustu času. Naši byli běžní pracující lidé, pro které byly na prvním místě děti. Hodně jsme spolu třeba objížděli Českou republiku – hrady, zámky, hory, významná místa… Mamka nám hodně četla. Rodiče mě vždy inspirovali v tom, že jsou oba laskaví a poctiví lidé, a to považuji na jejich výchově za nejdůležitější. Možná, kdyby ses ptala, jestli mě nějak zásadně ovlivnili v módě, tak řeknu že ne. Ale to nevnímám jako podstatné. Důležité je to, že jsem vždy měla zázemí a věděla jsem, že tu pro mě jsou. K tomu jsem se dostala až později.

Jaké bylo tvé dětské vysněné povolání? A promítlo se později skutečně do toho, co děláš?

Tak to ti řeknu úplně přesně. Já jsem si vždycky přála být buď herečkou nebo spisovatelkou. Od mala jsem prý chodila a vykládala pohádku o Červené karkulce a různě se předváděla. Prý už v družině, zatímco si ostatní děti hrály, jsem seděla stranou a psala příběhy. Pak jsem ale zjistila, že asi nemám tolik trpělivosti abych napsala knížku, ale něco ve mě z těch dob asi zůstalo.

Jak se ti podařilo skloubit studium vysoké školy s full-time prací v marketingu?

Absolvovala jsem klasický gympl a bylo jasné, že půjdu na výšku. Tak jsem si to představovala. Snažila jsem se aspoň částečně držet svého dětského snu o spisovatelce a v Ostravě nastoupila na obor ekonomická žurnalistika. Ale mé studium ztroskotalo na matice a podnikové ekonomii – jsem odjakživa humanisticky založený tvor. Takže jsem ze školy odešla s rozhodnutím, že se za rok přihlásím na jiný obor do Brna.

Náhoda tomu chtěla, že jsem v té době potkala úžasnou ženu, která je dodnes mou kamarádkou, a ta v té době pracovala v Seznamu (tenkrát spíš ještě start-upu). Nabídla mi, abych se zkusila přihlásit na pohovor. No a tenkrát mě vybrali. Byla jsem snad nejmladší člověk ve firmě. Podařilo se mi proniknout do reklamy, která mě oslovila víc než žurnalistika a dopadlo to tak, že jsem v Seznamu zůstala a mezi denní studenty se už nevrátila. Přihlásila jsem se do Zlína na Marketingovou komunikaci na Baťovce, kterou jsem vystudovala dálkově. Tenhle studijní program je zaměřený na lidi, kteří už mají nějakou praxi v marketingu a dá se s prací docela dobře skloubit.

Společně sdílíme lásku pro lesklé stránky módních a lifestylových časopisů. Pro jeden jsi mimo jiné pracovala, jak bys popsala tuto dobu?

Nebylo to úplně lehké období. Svět časopisů neodsuzuji a s některými dodneška spolupracuji. Zjistila jsem ale, že tamní prostředí je úplně jiné, než jsem očekávala. Vyměnit moderní start-up, ve kterém všechno funguje, a přejít do klasického vydavatelství, kde byl téměř výhradně ženský kolektiv a docela chaos bylo náročné.

Byla to pro mě hodně stresující práce – toužila jsem si dokázat, že jsem na tom pravém,  vytouženém místě. Ale zjistila jsem, že to tak úplně není. Když si myslíte, že svou práci odvádíte dobře, ale lidé, kteří ji mají ocenit tak nečiní, sáhnete si docela na dno. Takže mě to tenkrát semlelo a odešla jsem ne vyloženě s pocitem, že svět lesklých stránek časopisu je špatný, ale že to prostředí, ve kterém jsem tenkrát pracovala, pro mě nebylo vhodné, ačkoli ty lesklé stránky miluju.

Co pro tebe v rámci kariéry byla největší výzva?

V každé práci to bylo úplně něco jiného. Třeba v té úplně první mi na pohovoru řekli, že potřebuju řidičák, a já slíbila, že ho do dvou měsíců udělám a hned první týdny jsem vyrážela na schůzky za klienty autem. Pro někoho normálka, já se ale řízení první měsíce opravdu děsila.

Velkou výzvou pro mě pak byl úkol nastartovat content a sociální sítě v Českých aeroliniích, kde se tyhle věci do té doby řešily spíš okrajově. Povedlo se mi přesvědčit vedení, že to má smysl a nastavit customer care tak, aby ta firma komunikovala moderně a ne jako státní kolos.

Hodně mě bavila i pozice, kterou jsem zastávala v Seznamu, než jsem nastoupila na mateřskou. Měla jsem na starost propojování redakčního obsahu s obsahem klientským. Bylo hodně zajímavé spojit úhel novináře a klienta – marketéra tak, aby média, která jsem řešila (Proženy.cz, Super.cz, Novinky.cz) dál zůstala nezávislá a pro uživatele zajímavá.

„Všichni teď vzhlížíme ke cool zahraničním destinacím, ale mně hodně dalo, že jsem fakt vyrůstala u nás a poznala naši zemi – to bych chtěla předat i synovi.“

Jsi čerstvou maminkou. Mě by ale zajímal největší zážitek z tvého dětství.

Vzpomenu si, že jsme všichni čtyři spolu – naši, brácha a já – někde na dovolené v Čechách. Jako dítě jsem občas brblala, že už se nechci škrábat na další hrad a  horu, ale teď na to hrozně ráda vzpomínám. Přesně takhle bych ráda trávila čas i se synem – ukázat mu, jak krásné je (nejenom) Česko. Všichni teď vzhlížíme ke cool zahraničním destinacím, ale mně hodně dalo, že jsem fakt vyrůstala u nás a poznala naši zemi – to bych chtěla předat i synovi.

Přenášíš nějaké prvky z tvé výchovy do té, kterou dáváš Jonáši?

Stoprocentně. Je to téma, které teď hodně řešíme i mezi kamarádkami. Některé čtou spousty knížek, řeší principy výchovy a jak se vyvarovat chyb, které dělali jejich rodiče. Já si myslím, že se jim nikdy úplně nevyhneš.

Ráda bych vychovávala Jonáše stejně jako jsem byla já. Naši nás vychovávali s velkou láskou, ale se zdravým rozumem a hranicemi, které jsme, my děti, musely dodržovat. K rodičům jsme měli respekt a úctu, byli autoritami. Dělali to srdcem a rozumem. Ráda bych Jonáše vychovávala stejně. Myslím si, že dítě je dítě a ty jsi rodič a ochránce. A ono musí vnímat tvou autoritu. Věřím, že díky tomu pak z dítěte vyroste sebevědomý, ale i pokorný člověk. Pokora se, podle mě, u mladých lidí vytrácí.

Jaká byla tvá oblíbená knížka / film z dětství?

Milovala jsem Školáka Káju Maříka. K této sérii jsem se vracela. V dětství jsem byla knihomol a četla vše, co mi padlo pod ruku.

Budeš ji číst i Jonášovi?

Určitě ano. A taky se už moc těším, že mu budu číst i Harryho Pottera. Teď v těhotenství jsem si opět přečetla všechny díly a mám v plánu koupit i ilustrovanou verzi.

vonná svíčka Byredo Bibliotheque / parfém Santal 33 / Céline Madame Boots / tričko Belenciaga / ledvinka Nanushka / knížka Pride and Prejudice / křeslo Pierre Paulin / gel na mytí rukou Aesop / náramek Antipearle / ADIDAS STAN SMITH CF / cestovní hrnek Keep Cup / skříňka Nanovo / sušená travina

Vzpomínáš si na nějakou událost formující tvůj vztah k umění a designu?

Myslím si, že nějaký vztah k těmto věcem jsem měla už od malička. Byla jsem hodně zvídavá a bavilo mě tvořit jakýmkoliv způsobem. Třeba když jsme šly s mamkou v Jičíně do obchodu, v té době tam byli jenom “Vietnamci”, představovala jsem si, jak bych šaty přetvořila tak, aby se mi líbily.

Ovlivnila mě i prababička, která vyrůstala v době velkých filmových hvězd. Ta nám hodně pletla a šila. Ukázala mi cestu k módě, filmům a noblesu tehdejší doby.

Co tě nutí dělat/ nosit věci jinak? Co je tvůj spouštěč/ impuls?

Když můj muž začal, po seznámení, postupně objevovat můj styl oblékání, ptal se mě, jestli to, jak se oblékám, dělám proto, abych nějakým způsobem vyčnívala a upozornila na sebe. Takhle já nad tím vůbec nepřemýšlím. Člověk se v té šedi, která panuje v ulicích, cítí smutně a mě šlo spíš o vlastní dobrý pocit.

V nás Češích je stále zakořeněno, že ti, kteří se zajímají o módu a oblékají se jinak, musí být namyšlení a povrchní. I proto bloguji a dávám fotky na Instagram, protože i kdybych měla inspirovat jedinou holku, aby se přestala bát, že si to o ní bude někdo myslet, tak je to super.

Jak se podle tebe oblékají Češky? Co jim jde a na čem by měly zapracovat?

Myslím si, že už je pryč doba, kdy se vyloženě mluvilo o tom, že Češky nosí trekovou obuv a sportovní bundy k šatům. Ale naopak si myslím, že někdy Češky módu až moc hrotí – moc make-upu, třpytek, značek. Přesunuly jsme se z jednoho extrému do druhého, kdy musíme být “načinčané”. Snažíme se být perfektní, ale já za tím cítím křeč a prvoplánovost. Myslím si, že Češky mají strach z přirozené krásy, nevěří jí.

„Zjistila jsem, že mi levné věci z řetězců nevydrží. Takže jsem začala nakupovat méně, ale zato kvalitní oblečení. Objevem pro mne byly sekáče, které také nabízí dostupné kousky, ale z vlny, hedvábí…“

Jaký vztah máš ke Slow Fashion?

Je to něco, k čemu jsem došla asi úplně přirozeně. Zjistila jsem, že mi levné věci z řetězců nevydrží. Takže jsem začala nakupovat méně, ale zato kvalitní oblečení. Objevem pro mne byly sekáče, které také nabízí dostupné kousky, ale z vlny, hedvábí…

Chvíli jsem inklinovala i ke směru, že budu nosit všechno jen od lokálních značek. Myslím si, že je to fajn cesta, ale ne pro mne. Mám ráda i trendy a zajdu i do HM a Zary. Říkám to nepokrytě, myslím si, že to není nic, za co bychom se měli stydět. Ale když už tam jdu, hlídám si kvalitu. Prostě si myslím, všeho s mírou – najít si zlatou střední cestu. Nebudu se lynčovat za to, že si zajdu do Zary koupit kabelku, která je podobná té od návrháře a jež bych si nemohla dovolit. Ale koupím si ji tehdy, když vím, že ji vynosím a přistupuji k tomu odpovědně.

Kdy sis naposledy řekla: “Tohle přeci nejsem já?”

A víš, že to možná bylo v době, kdy jsem se přestěhovala do Prahy, víc se začala zajímat o módu a poznala lidi, kteří se v ní lokálně angažují. Chtěla jsem podporovat českou tvorbu a slow fashion, Oblékala jsem se i podobným stylem (minimalisticky, často jen do černé). Pak mi ale došlo, že tohle nejsem úplně já, že mám ráda i trendy, barvy, eklekticismus. Jinak mě asi nic nenapadá, protože už se dlouho cítím jako já a jsem spokojená.

Jaké vlastnosti si na sobě nejvíc vážíš?

Myslím si, že jsem po svých rodičích laskavý člověk, který dá svým nejbližším co nejvíc lásky může. A že umím lidem naslouchat.

Lucii můžete sledovat